Praha není Česko

Praha drží 43 % veškeré hotovosti českých obcí, 171,7 miliardy korun. Každá celostátní debata o „českých městech“, která tohle číslo ignoruje, je debata o dvou různých zemích najednou.
 

Kdykoli se v Česku řekne průměr, měl by se zvednout prst. S Prahou, nebo bez Prahy? Hlavní město drží na účtech 122 825 korun na obyvatele, zbytek země zlomek. Průměrná mzda, ceny bytů, vzdělanostní struktura, všechno má dvojí čtení. Politika, která se kalibruje podle celostátního průměru, se ve skutečnosti nekalibruje podle ničeho. Průměr Prahy a Osoblahy není místo, kde by kdokoli žil.

Čísla z hospodaření obcí to ukazují nejostřeji. Praha drží 171,7 miliardy, zbytek republiky dohromady 223,6 miliardy. Jedno město, více než šest tisíc obcí, skoro stejná hromada peněz. A investiční poměr je obrácený. Praha dává do investic 20,9 % svých výdajů, zbytek země 33,5 %. Nejbohatší samospráva v zemi investuje relativně nejméně ze všech. Část rozdílu jde na vrub jejím krajským funkcím, doprava a školy jí zvětšují běžné výdaje. Ani to ale nevysvětlí, proč město s takovými příjmy a takovým seznamem potřeb staví tak pomalu.

To výsadní postavení přitom není zásluha, je to konstrukce. Praha dostává ze sdílených daní podíl obce i kraje najednou a v přepočtu na obyvatele jí stát posílá zdaleka nejvíc peněz ze všech samospráv. Na tom není nic nelegitimního, metropole je drahá. Ale privilegium má mít protihodnotu. Když nejlépe financovaná samospráva státu zároveň nejpomaleji staví, není to její soukromá věc. Jsou to peníze, které systém záměrně přesměroval k ní, a ona je nechává stát.

Největší spořílek v zemi

Buďme fér, část pražských zůstatků jsou pravděpodobně zainvestované prostředky a cenné papíry, ne mrtvá hotovost na běžném účtu. Jenže vnitřní okruh se za cenné papíry nepostaví. Město s nekonečným seznamem potřeb, od okruhů přes tramvajové tratě po desítky tisíc chybějících bytů, prostě drží rezervu převyšující roční příjmy a staví pomaleji, než by při svých penězích mohlo. A není v tom samo, mezi spořílky s podprůměrnými investicemi sedí i Ostrava, Olomouc, Hradec Králové nebo Pardubice. Česká velká města si osvojila paradoxní kombinaci. Nejvíc peněz, nejvíc potřeb, nejmenší chuť je potkat.
 

Dvě země, jedna debata

Horší než čísla je, co ta asymetrie dělá s veřejnou debatou. Celostátní politiku, média i úřady obsluhují převážně lidé, kteří žijí v jediném městě země, a to městě, které se nepodobá žádnému jinému. Když se v Praze řekne bytová krize, myslí se tím ceny. Ve třetině republiky znamená bytová krize prázdné domy, které nikdo nechce, a regiony, odkud se odchází. Když se v Praze řekne doprava, myslí se tím zácpy. Jinde znamená doprava autobus, který jezdí čtyřikrát denně. Jedna debata, dvě reality, a ta menší z nich má mikrofon. Výsledek jsou celostátní programy dimenzované podle pražských cen a pražských problémů, které se pak ve zbytku země buď nedají použít, nebo napáchají škodu. A obráceně, problémy periferií se do celostátní agendy dostanou, až když se ukážou ve volebních výsledcích, a to už bývá pozdě.

Co z toho plyne prakticky? Za prvé, přestat používat celostátní agregáty bez rozpadu. Každé číslo o obcích uvádět s Prahou i bez ní, jinak lže. Za druhé, přestat navrhovat plošná opatření pro víc než šest tisíc obcí, z nichž jedna má rozpočet větší než tisíce ostatních dohromady. A za třetí, začít od Prahy vyžadovat výkon odpovídající jejímu výsadnímu postavení. Hlavní město, které při svých příjmech investuje podprůměrně, není vzor hospodárnosti. Je to největší nevyužitá kapacita v zemi.
 

A jedna poznámka směrem do Prahy, protože tenhle text není protipražský. Na špatném benchmarku tratí i ona. Dokud se srovnává s českým průměrem, vychází skvěle a může spát. Její skutečná liga je Vídeň, Mnichov nebo Kodaň, a v té lize se hraje o metro, městské byty a rychlost výstavby. Srovnávat se máme s podobnými, ne s pohodlnými. Platí to pro Osoblahu a platí to i pro Prahu. Zvlášť pro Prahu.