Města pod hranicí přežití

V Orlové připadá na sto obyvatel 19 zaměstnanců, třetina republikového mediánu. V indexu kvality života je poslední. Náhoda to není. Tvorba pracovních míst totiž v Česku není ničí agenda.

Z metodiky, se kterou pracujeme léta, plyne jednoduchá hranice. Město dlouhodobě neudrží svou vitalitu, pokud na sto obyvatel připadá méně než čtyřicet zaměstnanců. Počítají se přitom místa výkonu práce v obci, ne zaměstnaní obyvatelé, satelity proto mají čísla nízká, jejich lidé pracují jinde. Republikový medián je 55. Čtyřicítku bereme jako orientační hranici z naší metodiky, ne jako přírodní zákon. Jenže dole na mapě se s realitou potkává přesně. Všech čtrnáct obvodů pod ní, které nejsou satelity metropolí, má podprůměrnou kvalitu života. Bez výjimky. Pod hranicí přežití se dnes nachází 24 z 206 správních obvodů. A když k pracovní hustotě přiložíte index kvality života, obraz zaostří. Čtrnáct z těch čtyřiadvaceti území má zároveň podprůměrnou kvalitu života, a jsou to přesně ta jména, která byste čekali.

Orlová, 19 zaměstnanců na sto obyvatel, 206. místo v indexu. Havířov, 25 zaměstnanců a index kvality života 1,2 z deseti možných. Aš, Kraslice, Tanvald, Varnsdorf, Frýdlant, Rýmařov, Králíky. Stará průmyslová území a vnější periferie, místa, odkud práce odešla a nic ji nenahradilo. Tahle mapa se nezměnila deset let a nikoho v ní nic nepřekvapí. Právě to je na ní nejhorší.

Výjimka potvrzuje metropoli

Ano, existují města s málo prací a skvělým životem. Šlapanice s 34 zaměstnanci na sto obyvatel drží deváté místo v indexu, Černošice se 17 jsou ve špičce. Jenže všechna tahle města mají jedno společné, Prahu nebo Brno za humny. Recept „práci dovezeme dojížděním“ funguje jen tam, kde je kam dojíždět, psal jsem o tom u Říčan. Pro Orlovou, Aš nebo Rýmařov žádná metropole v dosahu není. Tahle města nemají volbu mezi prací doma a prací vedle. Mají volbu mezi prací doma a odchodem.

A hranice čtyřiceti není jediné varování, které data umějí. Vedle stavu, tedy kolik práce město drží, sledujeme nově i tok, kolik míst se v něm otevírá. Město může mít místa zatím obsazená, a přitom už žádná nová nenabízet. Úbytek nabídky podle všeho předbíhá úbytek zaměstnanosti o roky, a jak se naše datové řady prodlužují, budeme to umět doložit přesně. Kdo se dívá jen na míru nezaměstnanosti, vidí minulost. Kdo se dívá na strukturu a objem nabídky, vidí, co přijde.
 

Práce není počasí

A teď to hlavní. Čí je vlastně vznik pracovních míst agenda? Zeptejte se na radnici a uslyšíte, že trh a stát. Zeptejte se státu a uslyšíte, že trh a obce. Trh mezitím racionálně investuje tam, kde už to žije. Výsledek je, že o nejdůležitější podmínce existence města nerozhoduje nikdo. Pracovní místa bereme jako počasí, které se městu prostě přihodí. Jenže ona se nepřihodí. Vznikají tam, kde pro ně někdo léta připravoval půdu.

Radnice přitom nástroje má, jen se o nich nemluví jako o politice práce. Pozemky a brownfieldy připravené k zasídlení, rychlost povolování, územní plán, který počítá s výrobou a službami, ne jen s bydlením, byty pro zaměstnance, partnerství se školami a zaměstnavateli. A stát? Ten desítky let sype pobídky do zón u dálnic, tedy do míst, kam by investice přišla tak jako tak, zatímco periferie dostává dávky a dojížďkové autobusy. Politika zaměstnanosti u nás řeší nezaměstnané. Vznik nových míst nemá v systému jasného vlastníka.
 

Co by se mělo stát? Za prvé, pracovní bilance města, tedy počet zaměstnanců na sto obyvatel, patří na web každé radnice vedle rozpočtu, protože je to ukazatel přežití. Za druhé, města pod hranicí čtyřiceti mají každý rozvojový dokument začínat prací, ne květinovými záhony, nadstavba bez základů nevznikne. A za třetí, stát má obrátit logiku pobídek. Cílit je tam, kde práce chybí, i za cenu nižší efektivity na vloženou korunu, a zároveň je vážit kvalitou míst, ne počtem, jinak periferii jen zasypeme dalšími halami. Alternativou totiž není efektivnější investice jinde. Alternativou je další Orlová.

Orlová je memento, ne kuriozita. Město, které vzniklo kvůli práci, práci přežilo a teď zjišťuje, že bez ní nemá proč existovat. Kolik dalších měst necháme dojít na stejné místo, než se tvorba pracovních míst stane něčí prací se jménem a odpovědností? Data hranici ukazují přesně. Zbytek je rozhodnutí.