Lékařů máme dost. Jen ne tam, kde jsou lidi

Česko má lékařů víc, než je průměr OECD. A zároveň 1,2 milionu lidí žije v územích, kde je zdravotní péče slabá doma i v dojezdu. Obě věty platí najednou. A přesně proto se nic neděje.

Na celostátní úrovni vypadá české zdravotnictví zdravě. Lékařů na počet obyvatel máme nad průměrem vyspělých zemí a tímhle číslem se dá pohodlně mávat v každé debatě. Jenže celostátní číslo žádného pacienta neošetří. V každodenním životě rozhodují dvě mnohem prostší otázky. Jakou péči najdu přímo ve svém městě? A kam se dostanu autem do půl hodiny, když doma chybí?

Když jsme těmito dvěma otázkami poměřili všech 206 správních obvodů, vyšlo z toho číslo, které by mělo stát v každé zprávě o českém zdravotnictví hned vedle chlubení průměrem OECD. Ve 45 obvodech je síť ordinací podprůměrná v místě i v dosahu zároveň. V těchto územích bez rezervy žije 1,2 milionu lidí. Je to srovnávací řez, podprůměrnost vůči zbytku země, ne absolutní norma. Jenže právě tahle území mají k jakémukoli standardu nejdál a nejmenší možnost náhrady. Jsou to vnitřní periferie a příhraničí, Aš, Podbořany a desítky dalších míst, kde dojíždění problém neřeší, protože není kam dojet. Výpadek jediné ordinace se tam projeví okamžitě a náhrada neexistuje.

Průměr je nejlepší místo, kam schovat problém

Souhrnná čísla přitom nezakrývají jen velikost problému, ale i jeho povahu. Stejně špatné skóre dostupnosti může mít město, kterému chybí vlastní ordinace, i město obklopené hustou sítí sousedů. Jeseník má na svou velikost slušnou síť, ale hory a hranice z něj dělají druhé nejizolovanější území v zemi. Říčany mají ordinací málo, jenže Praha v dojezdu každodenní potřebu vyřeší. A pak jsou místa slabá doma i v okolí. Čtyři různé světy, jedno číslo v žebříčku, čtyři úplně jiné recepty. Kdo řídí zdravotnictví podle průměru, neřídí nic.
 

A jedna zpráva pro všechny, kdo si myslí, že nedostupnost péče je problém chudých hor. Nejvíc obyvatel na jeden úvazek praktického lékaře nemá žádný periferní region, ale Středočeský kraj, 1 624 lidí na úvazek proti 1 272 v Praze. Prstenec kolem metropole bohatne a roste rychleji, než stíhá růst síť ordinací. Nedostupnost už dávno není jen dědictví periferie. Vyrábíme ji i v zázemí nejbohatšího města země, v přímém přenosu a s vědomím všech, kdo plánují výstavbu bez plánování služeb.

A ta mapa není statická, stárne spolu s lékaři, kteří ji drží. Hranici šedesáti let už podle ÚZIS překročilo 40 % praktiků a téměř polovina dětských lékařů. Jen mezi roky 2018 a 2022 ubylo přes tři sta dětských ordinací a zhruba 180 tisíc dětí dnes nemá svého registrujícího pediatra. Území bez rezervy jsou přesně ta místa, kde každý takový odchod škrtá péči bez náhrady. Dnešní mapa je tedy zároveň to nejlepší, co ještě uvidíme, pokud se rozmístění nezačne řídit.

Rozmístění nemá vlastníka

Jak je možné, že se nadprůměrný počet lékařů poskládá do takhle děravé mapy? Protože rozmístění péče nikdo neřídí. Pojišťovny mají ze zákona garantovat dostupnost, ale v praxi hlídají smlouvy a limity. Kraje řeší své nemocnice. Ministerstvo vykazuje agregáty, ve kterých země vypadá zdravě. A obec, na kterou dopadnou důsledky, nemá v systému skoro žádnou páku. Každý spravuje své políčko a mapa jako celek nepatří nikomu. Je to stejný příběh jako u pracovních míst, o nejdůležitějších podmínkách života v území nerozhoduje nikdo konkrétní.

Přitom začátek nápravy je skoro banální. Měřit dostupnost dvakrát, v místě a v dosahu, a nikdy ta čísla neslévat do jednoho. Plánovat podle mapy, ne podle průměru. Těch 45 obvodů bez rezervy je hotový seznam priorit, kde má cílená podpora nové nebo nástupnické ordinace smysl především, protože tam za pacienta žádný dojezd nezaskočí. Seznam existuje, je veřejný a je na mapě. Od této chvíle je neznalost výmluva.
 

Česko má rádo debaty o tom, kolik čeho má. Kolik lékařů, kolik miliard, kolik projektů. Průměry a součty jsou pohodlné, protože v nich vždycky vyjde, že je vlastně všechno v pořádku. Zdravotní mapa země říká něco jiného. Neptejme se, kolik lékařů máme. Ptejme se, kdo se k nim dostane. To první je statistika. To druhé je kvalita života, a přesně proto ji měříme.