Bilion korun a jediný region, který klesl

Nejvyšší kontrolní úřad spočítal, co dvacet let evropských peněz udělalo s Českem. Čistý příjem přes bilion korun. A ze všech regionů nových členských zemí se za tu dobu vůči průměru EU propadl jediný. Náš.

Čísla z EU reportu NKÚ stojí za pomalé přečtení. Česko za dvacet let členství získalo z evropského rozpočtu čistý příjem zhruba 1,06 bilionu korun, počítáno se všemi platbami včetně zemědělských. Za stejnou dobu zmenšilo svůj odstup od průměrného bohatství EU, měřeno výkonem ekonomiky na obyvatele, o 19 procentních bodů. Polsko o 33, Litva o 38. Část rozdílu se dá vysvětlit tím, že jsme startovali bohatší a dohánět z vyšší úrovně je pomalejší. Celý rozdíl ale ne. A na Severozápadě neplatí vůbec nic z toho, ten se vůči evropskému průměru propadal, jediný ze všech.

A pak je tu věta, která by měla viset v každé kanceláři, kde se v Česku rozhoduje o evropských penězích. Ze 67 regionů nových členských států rostly vůči průměru EU všechny kromě jednoho. Ten jediný klesající region je český Severozápad, Ústecko a Karlovarsko. Rumunské, bulharské i polské periferie se zvedly. Naše klesla, a my víme, jak to na místě vypadá. To není statistická kuriozita ani smůla. To je vysvědčení.

Auditor státu říká totéž co data

Na tomhle textu je podstatné, kdo mluví. Tohle netvrdí aktivista, opozice ani nezávislý projekt s indexem. Tohle píše Nejvyšší kontrolní úřad, vlastní auditor státu. Prostředky se podle něj „rozmělňují do velkého množství projektů bez multiplikačních efektů“ a chybí strategické rozhodnutí, kam vlastně chceme dojít. Přeloženo z auditorštiny, utrácíme plošně, po malých dávkách, bez cíle a bez měření. Přesně tohle říkají léta i naše data o kvalitě života. Když se dvě nezávislé optiky, účetní a datová, shodnou na stejné diagnóze, přestává být slušné mluvit o názoru.
 

Jak se to mohlo stát? Úspěch jsme si definovali jako vyčerpáno. Celý řetězec od alokace přes výzvy a žádosti až po monitorovací zprávy a audity měří pohyb peněz, ne pohyb země. Na žádném místě toho řetězce nestojí otázka, jestli se v podpořeném regionu žije lépe. NKÚ nabízí i srovnání, které bolí. Polsko podle zprávy NKÚ postavilo od roku 2002 přes 4 500 kilometrů nových dálnic a české tempo je podle téže zprávy víc než desetkrát pomalejší. Tam, kde soused proměnil evropské peníze v páteřní infrastrukturu, jsme my proměnili evropské peníze v evropské projekty.

Rozmělnění má v terénu konkrétní podobu. Tisíce projektů, z nichž je každý sám o sobě obhajitelný, workoutové hřiště, zateplený kulturák, naučná stezka. Dohromady ale netvoří žádný směr, protože se nikdy nesečetly k žádnému cíli. Zkuste si přitom představit, co by bilion uměl, kdyby se za ním dvacet let stálo. Srovnat školství Severozápadu se zbytkem země. Dokončit páteřní síť. Postavit univerzitní kampus tam, kde chybí nejvíc. Místo jednoho velkého rozhodnutí jsme udělali sto tisíc malých, a to je taky rozhodnutí, jen se pod něj nikdo nemusel podepsat.

Počítat změnu, ne účtenky

Nechci, aby to vyznělo, že peníze zmizely. Nezmizely, stojí za nimi tisíce zateplených škol, čistíren a opravených náměstí a mnohé z nich mají smysl. Jenže suma užitečných projektů ještě nedělá užitečnou politiku. Kohezní politika má jediný účel, který má v názvu. Soudržnost, tedy sbližování. A v tom jediném, k čemu byla zřízena, v Česku prokazatelně selhala, zatímco všechny její vedlejší produkty vykazujeme jako úspěchy.

Co s tím? Základ jsem popsal v textu o strukturálně postižených regionech, měřitelné cíle a vlastník s odpovědností za trend. K tomu jedna věc navíc, kterou může stát udělat hned. Zveřejnit za každý operační program tři čísla o změně, ne o čerpání. Jak se pohnuly podpořené regiony v příjmech, ve vzdělání, v kvalitě života. Ne kolik žádostí bylo proplaceno. Ta data existují, jen se nikomu nehodí do výroční zprávy.
 

Časy se navíc mění. Jak Česko bohatne, nárok na velké kohezní peníze slábne a každé další programové období bude menší než to minulé. Bilion, o kterém píše NKÚ, se už nikdy nezopakuje. O to podstatnější je přestat předstírat, že počítání účtenek je politika. Příští zpráva auditora může vypadat jinak jen tehdy, když se dnes někdo zeptá na výsledek. Zatím se dvacet let ptáme jen na zůstatek alokace. A podle toho to dopadá.