6 254 obcí je luxus, který si nemůžeme dovolit

Česko má nejrozdrobenější samosprávu v Evropě. Tisíce obcí nemají kapacitu plánovat, investovat ani řídit. Všichni to vědí, data to potvrzují a nikdo se neodváží vyslovit slovo slučování.

Šest tisíc dvě stě padesát čtyři obcí. Většina z nich má pár set obyvatel, starostu na částečný nebo dobrovolný úvazek a úřad, který tvoří jeden nebo dva lidé. Tento jeden člověk má zvládat rozpočet, veřejné zakázky, dotace, stavební agendu, krizové řízení, GDPR a spisovou službu. To není decentralizace. To je organizovaná bezmoc, kterou si romantizujeme jako blízkost občanům.

Data ukazují její cenu přesně. Nejmenší obce drží na účtech přes jeden a půl roku svých příjmů, čtyřikrát víc než města. Ne proto, že by byly lakomé. Proto, že příprava investice vyžaduje kapacitu, kterou nemají. Projektanta, administraci zakázky, řízení stavby, udržitelnost projektu. Peníze na účtu jsou vedlejší produkt neschopnosti je utratit. Stát to řeší dotačními programy pro malé obce, čímž problém prohlubuje, protože administrace dotace je přesně ta kapacita, která chybí.

Identita nesídlí v IČO

Evropa tuhle cestu prošla. Dánsko snížilo počet obcí na desetinu, skandinávské země obdobně, Německo a Rakousko konsolidovaly opakovaně. Nikde nezanikly vesnice, zanikly jen správní jednotky, které nezvládaly svou práci. My jsme místo toho vsadili na dobrovolnou meziobecní spolupráci, svazky obcí a společné úřady. Něco z toho funguje, ale dobrovolnost má strop. Spolupracují ti, kdo by to zvládli i sami. Ti, kdo pomoc potřebují nejvíc, stojí stranou. A politicky je i opatrná diskuse předem prohraná, protože 6 254 obcí znamená přes šedesát tisíc komunálních politiků, a to je elektorát, se kterým se nikdo nechce rozejít.

Účet přitom neplatí abstraktní stát, ale konkrétní občan malé obce. Jeho stavební řízení trvá déle, protože úřad nestíhá. Jeho obec nedosáhne na investici, protože ji nemá kdo připravit. Jeho voda je dražší, protože miniaturní vodárenská soustava nemá z čeho investovat. Na papíře má stejná práva jako Pražan. Ve službách, které za svými právy stojí, je občan druhé kategorie, a nikdo mu to neřekl.

Obvyklá odpověď zní, že hustá síť obcí je demokracie navíc. Jenže demokracie se neměří počtem úřadů, měří se tím, o čem lze reálně rozhodovat. Zastupitelstvo obce, jejíž rozpočet z devadesáti procent spolknou povinné výdaje a zbytek administrace, nerozhoduje o ničem. Jen přihlíží. Skutečnou samosprávu má paradoxně ten, kdo má úřad, který věci umí provést. Bez výkonu je samospráva jen obřad.

Jak by to šlo

Nevolám po rušení obcí od stolu ani po mapě nakreslené v Praze. Volám po modelu, který odděluje identitu od výkonu správy. Obec ať si nechá jméno, zastupitelstvo, prapor i rozpočet na věci, na které stačí. Těžká agenda, zakázky, stavební úřad, projektová příprava, ať se povinně vykonává společně na úrovni přirozeného spádového území, tedy zhruba tam, kde dnes sedí obce s rozšířenou působností. A kdo se rozhodne jít dál a sloučit se doopravdy, ať dostane výraznou a dlouhodobou finanční výhodu, ne jednorázovou almužnu. Dobrovolnost ano, ale s cenovkou za setrvání v bezmoci.
 

Vím, jak tahle debata probíhá. Kdo vysloví slučování, je okamžitě nepřítel venkova. Jenže je to přesně naopak. Společenství lidí, kteří se hlásí ke své vsi, je hodnota, kterou stojí za to chránit. Správní jednotka, která nezvládá své zákonné úkoly, hodnota není a její umělé udržování poškozuje především její vlastní občany. Kdo tyhle dvě věci směšuje, nechrání venkov. Chrání strukturu, která venkovu brání dosáhnout na stejnou kvalitu služeb, jakou má zbytek země.

Takže aspoň jeden krok. Přestaňme se tvářit, že téma neexistuje, a položme na stůl data. Kolik stojí správa v přepočtu na obyvatele v obci o dvou stovkách lidí a kolik ve městě, jak dlouho kde trvá řízení, kdo dosáhne na investice a kdo ne. Debata bez dat skončí u praporů a emocí. Debata s daty by mohla skončit u služeb pro lidi. Bylo by to poprvé, a byl by čas.